V roce 1914 odjel Tomáš Garrigue Masaryk z Prahy, opustil Rakousko-Uhersko a vydal se na cestu, která nevedla zpět. Na cestu za osvobozením Čechů a Slováků z područí rakouské říše. Na cestu za zničením rakousko-uherského mocnářství. Nebyl to jednoduchý sen a Masaryk nebyl jednoduchý člověk. Dnes už největší událost našich dějin, rok 1918, vnímáme spíše jako legendu, jako velký příběh o zrození Československa. Ale je tu i realita: Masarykova cesta za vítězstvím. Jak vypadala nejen z politického, ale i lidského pohledu. Jaké otázky i námitky ji sledovaly. S čím se musel Masaryk politicky i lidsky vyrovnávat, s čím se trápil, v co doufal? Čemu až do krajnosti věřil? První díl televizního cyklu České století dramaticky vypráví o zásadní otázce naší novodobé státní existence – jak, proč a proti čemu Československá republika vznikla. A o postavě nejdůležitější – o prvním československém prezidentovi.

Příběh o setkání dvou osobností a dvou naprosto odlišných myšlenkových světů. Chladný kalkulátor a horkokrevný bijec. Edvard Beneš a Emanuel Moravec. Diplomat a legionář. Zatímco Beneš mezinárodní diktát akceptuje, většina představitelů československé armády volá po krvi. Jako svého mluvčího vyberou plukovníka Moravce, který patří k nejradikálnějším z nich. Chtějí válku. Totální, krvavou a zničující. Beneše však tato představa děsí, v jeho světě se jedná, dohaduje, intrikuje, a i když se prohrává, mrtvých je vždycky pomálu. Představa starobylé Prahy proměněné v ruiny Göringovým letectvem je pro prezidenta nepředstavitelná. Navíc před sebou vidí celoevropskou válku, v níž Německo skončí v troskách..

Hlavní postavou tohoto dílu je spolu s prezidentem Benešem šéf československé exilové rozvědky v Londýně František Moravec. Jeho rozhodnutí zlikvidovat Heydricha rozbouří hladinu adrenalinu londýnského odboje, orientovaného především na vyjednávání a politicko-strategické cíle přímo v Británii (v Čechách se válka nerozhodne, říkají). Moravec touží po činu, k čemuž je však prezident Beneš hluchý; na výzvy prostě neodpovídá, jako by je neslyšel. Vraždy nepatří do jeho myšlenkového světa, jakkoli cynický dokáže být k lidským osudům. Krok za krokem pak sledujeme zrod Benešova klíčového rozhodnutí z dob druhé světové války. Aby se nemohl opakovat Mnichov, je nutné „zjednodušit" národnostní strukturu obyvatelstva vyhnáním (ještě neví přesně kolika) milionů sudetských Němců. Aby toto bylo možné (tedy aby s tím nakonec souhlasily velmoci), je třeba vytvořit situaci, která z Československa jasně vytvoří nikoli jen oběť nacismu, ale spolubojovníka v boji proti němu. Vražda tyrana tento propagandistický záměr splňuje.

Gottwald je čtvrtým rokem u moci. Mohl by být šťastný, ale není. Utápí se ve strachu a v alkoholu. Rusové se k němu i k nejvyšším představitelům země chovají jako k pomocnému personálu, nejde to přehlédnout. Teď se v řadách českých soudruhů začíná šířit strach, bude třeba obětovat jednoho z nich, aby dokázali, že nepřátelé socialismu nejsou trpěni ani ve vlastních řadách. Bude třeba čistit, protože v Sovětském svazu už se začalo. Tehdejším politikům – Gottwaldovi, Zápotockému a Čepičkovi – pomalu dochází, že pokud nezabijí Slánského, jsou v ohrožení sami. Bratrovražedný boj, doprovázený rozkladem osobností na vrcholu komunistické moci, začíná.

Rok 1968, srpen. Intervence armád Varšavské smlouvy definitivně dusí Pražské jaro. Po pár dnech strachu, nadějí i zmatků odjíždí československá delegace na jednání do Moskvy. Prezident republiky generál Svoboda, šéf komunistické strany Dubček, šéf vlády Černík, šéf parlamentu Smrkovský, Husák, Mlynář a další smutní i rozporní hrdinové této tragické chvíle stojí před nejtěžším rozhodnutím svého života. Jak se k němu postaví? Jak se propracují k tomu, o čem tuší, že je nemine? Jak vypadá jejich cesta od statečného a čestného odmítnutí drsných sovětských požadavků až k podpisu tak zvaných Moskevských protokolů? Různí lidé, různé charaktery, všichni mají své naděje a iluze – ale všichni, až na jednu výjimku, Františka Kriegla, nakonec podlehnou neúprosnému tlaku sovětské strany. Podlehnou neúprosné logice dějin, v nichž silnější rozhoduje a vítězí, bez ohledu na čest, pravdu či právo. Tento příběh se pokouší zrekonstruovat to, co se odehrávalo v kremelských sálech oněch dnů, pokouší se nalézt vnitřní motivy jednání vítězů i poražených. Jedno je divákům tohoto příběhu naprosto jasné – totiž jak skončí. Obsazením československé republiky sovětskými vojsky. Na víc než dvacet let.

Díl zasazený do období od ledna do prosince roku 1976 se věnuje angažovanosti tehdejšího dramatika Václava Havla ve prospěch Ivana "Magora" Jirouse a skupiny Plastic People při jejich konfliktu se státní mocí. Podpora zatčených jak ze strany veřejnosti, tak i významných osobností (politik Kriegel, filosof Němec) inspirovalo Václava Havla a Pavla Kohouta k sepsání manifestu, který by upozornil na nedodržování lidských práv v ČSSR, přestože se k tomu československá delegace zavázala podpisem na Helsinské deklaraci v r. 1975. Manifest pak dostal název Charta 77.[16]

Díl zasazený do období od 21. listopadu (první oficiální schůzka zástupců OF s federálním premiérem L. Adamcem) do 16. prosince 1989 (první oficiální televizní projev V. Havla) líčí jednání OF s představiteli federální vlády: nejprve neúspěšná s L. Adamcem, která vyvrcholila jeho veřejnou rezignací na funkci, a později s pragmatickým M. Čalfou. Popsány jsou i neveřejné dohody Čalfa-Havel a Havel-Dubček o řešení česko-slovenské otázky obsazování vysokých ústavních funkcí (premiér a předseda FS Slováci, prezident Čech) protlačením přes původní, prakticky neschopné Federální shromáždění, a to včetně úmluvy, že po volbách v roce 1990 Havel přepustí funkci prezidenta právě Dubčekovi.

Díl zasazený do období od 20. listopadu 1989 do 26. srpna 1992 se věnuje rozdílnému pohledu v české a slovenské část federace na porevoluční vývoj i rozdílným politickým tématům, která dominovala v jednotlivých republikách – kupónová privatizace v ČR a nezávislost v SR.