Je září roku 1940 a válka se pro Anglii pomalu ale jistě stává denním chlebem. Čím dál častější nálety, čím dál tím víc obětí mezi civilním obyvatelstvem. A jako by toho nebylo dost, z děr začínají vylézat hyeny, bezostyšně se přiživující na lidském neštěstí. Nejhorší ovšem je, že Hitlerovým plánům na ovládnutí Evropy se, jak to vypadá, už nic nepostaví do cesty. Jedinou nadějí pro všechny okupované a válčící země zůstává Amerika. Bohatá, mocná, ale zatím tak bolestně nezúčastněná Amerika. A přece se začíná zdát, že se karta obrací, neboť američtí spojenci Anglie konečně dojednali smlouvu, která má být počátkem větších akcí. Smlouvu, na níž závisí výsledek války, smlouvu, kterou nesmí nic ohrozit. Ani vykonání spravedlnosti. Byť by jí superintendant Foyle tak rád dal průchod…(Česká televize)

Válka je mezní situace – a v mezních situacích se až na dřeň odhalují lidské charaktery. Někdo jde bez váhání nasazovat život, někdo je odhodlán vytřískat z té bídy co nejvíc pro sebe. Mladí piloti, skoro ještě děti, Angličané i dobrovolníci ze zámoří, denně nasedají do svých strojů s vědomím, že to může být jejich poslední let. A o pár kilometrů dál kdosi šmelí s benzínem. Přitom sklady pohonných hmot patří momentálně k nejostřeji střeženým lokalitám v zemi, neboť vláda si dobře uvědomuje, jak velký význam pro úspěch ve válce tyhle suroviny mají. Je zapotřebí odhalit pachatele stůj co stůj. A odhalit je rychle, než napáchají nedozírné škody. Jenomže jak jim přijít na stopu a nevzbudit jejich podezření? Superintendant Foyle by jistý plán měl. Jenže jeho provedení závisí na tom, podaří-li se mu najít vhodnou osobu…(Česká televize)

To, čeho se všichni děsili, se stalo krutou realitou. Noc co noc nalétávají na Londýn německá letadla a shazují bomby „na strategické cíle“ – na příklad na doky. Jenže bomby padají i na zoologickou zahradu, na Tower, na muzeum Madam Tussaudové. A na lidská obydlí. Noc co noc se desítky domů ocitají v plamenech a mrtví se už nepočítají na desítky, ale na stovky. I z téhle kruté doby však dokážou někteří jedinci profitovat. Neboť na venkově je pořád ještě – ve srovnání s hrůzami Londýna – relativní klid. A jako houby po dešti se tam množí hotely a penziony pro lidi, kteří mají víc peněz než svědomí a chtějí si i v době války vykoupit klid. Jeden takový je i ve Foylově revíru. „Brookfield Court, ráj pro citlivé a umělecky založené duše, toužící po klidu odlehlého místa“ hlásá inzerát ve všech místních novinách. Jenže do ráje má tohle sídlo asi hodně daleko. Alespoň podle napjaté atmosféry, která mezi zdejšími hosty evidentně vládne. Nemluvě už o tom, že, jak to vypadá, sem vedou stopy nejednoho zločinu, jehož vyšetřovací spis leží na Foylově stole…(Česká televize)