Druhá série navazuje tam, kde první končila. Flight of the Conchords stále pokoušejí hudební štěstí v New Yorku a sláva stále ne a ne přijít. U jejich manažera Murrayho to již ovšem neplatí. Todd a Demetri coby Šílený psssy vydali několik zlatých a platinových desek a pravidelné schůzky kapely se tak odehrávají v Murrayho nové luxusní kanceláři s výhledem na panorama města. Mládenci se cítí odstrčeni a rozhodnou se jeho služeb zbavit. A téměř okamžitě dostanou nabídku ke složení hudby pro reklamní kampaň na zbrusu nový produkt, organickou zubní pastu, určenou pouze pro ženy. Není ovšem zlato všechno, co se třpytí. K hudebním vrcholům epizody patří velkolepá píseň zhrzeného Murrayho Odvržená oběť nevinná (Rejected), podaná v bombastickém stylu velkých tenorů. V písni Femident pasta (Femident Toothpaste) Jemaine s Bretem prokáží nevšední cit pro dentální potřeby žen, zatímco závěreční Andělé (Angels) prozradí zajímavé detaily o sexuální aktivitě v nebi.

Po plagiátorském skandálu Šílených psssů a Murrayho pádu z hvězdných výšin je vše opět při starém. Peněz je málo a je třeba s nimi zacházet s rozvahou. Finanční katastrofu může způsobit i zdánlivá maličkost. Aby unikl z bludného kruhu hrnkového rozpisu a mohl si vychutnat čaj společně s Jemainem, zakoupí Bret druhý hrnek za 2,79 dolaru, kterážto částka posléze chybí k zaplacení účtu za telefon. Následná pokuta ve výši třiceti dolarů znemožní zaplatit za plyn a k dovršení všeho odpojí i elektřinu. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Murray investuje celý nouzový fond kapely v Nigérii, zatímco Jemaine na základě chybného čtení filmu Pretty Woman vidí řešení v prostituci. Své přednosti pregnantně popíše v lascivní skladbě Cukríky (Sugalumps), obrazově pojaté ve stylu klipu k písni Milkshake afroamerické zpěvačky Kelis. Bret kontruje houpavým reggae Není třeba být prostitut (You Don't Have to Be a Prostitute), které je variací slavného hitu Roxanne skupiny Police.

Na pravidelné schůzce kapely se manažer Murray kromě běžné agendy vytasí s grafem přátelství, znázorňujícím různé úrovně mezilidských vztahů. A projeví přání, aby se mládenci ze sféry spolupracovníků vypracovali mezi přátele a výš. V následné etapě budování vzájemné důvěry se dozvíme i ledacos zajímavého z Murrayho soukromí. Hudebně Conchordi testují teorii o výhodnosti hraní v co nejmenších sálech, které bývají vždy vyprodané. Jejich největší a jedinou fanynku Mel mezitím pronásledují živé sny, které neváhá popsat v rozverné písni Sny (Dreams). Epizoda vrcholí a capella podanou ódou Přátelé (Friends), jenž je variací skladby Only You, s níž v 80. letech vévodila britským hudebním žebříčkům vokální skupina The Flying Pickets, a která byla sama cover verzí stejnojmenné skladby elektronických průkopníků Yazoo. Murrayho poněkud sucharského nejlepšího přítele hraje americký herec a stand up komik Jim Gaffigan. Celá epizoda je pak protkána narážkami na populární americký seriál Přátelé.

V rámci rozšiřování hudebních obzorů donutí Murray mládence navštívit noční klub, kde mají proniknout do tajů taneční hudby. Ti nejprve okomentují nepříznivý poměr mezi přítomnými pány a dámami ve svižném vokálním techno songu Na placu je až moc ptáků (Too Many Dicks on The Dancefloor), přesto se Jemaine ráno probudí v posteli Australanky Keithy. Bret je zděšen a kamaráda okamžitě odvede k doktorovi, šokovaný Murray dokonce uvažuje o vyloučení z kapely. Jemaine si ale stojí na svém a i když musí čelit lavině předsudků, rozhodne se v zakázaném vztahu pokračovat. Lásce ovšem nepřejí ani Keithiny australské spolubydlící. Svůj dosavadní milostný život Jemaine shrnuje v hravě melancholické bilanční skladbě Karla (Carol Brown). Keithu ztvárnila australská herečka Sarah Wynterová, u náš patrně nejznámější rolí Kate Warnerové v americkém televizním seriálu 24 hodin. Epizodu režíroval Michel Gondry (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech).

S láskou jsou vždycky jen problémy a je třeba být ve střehu, protože nikdy nevíte, kdy udeří. Breta s Jemainem při nevinném ranním běhu v parku osloví půvabná dívka, hledající svého zaběhnutého yorkshirského teriéra, trpícího psí epilepsií a mládenci, snad okouzleni jejími světle modrými tepláky, v tom zase jednou pěkně lítají. S nepříjemnou situací tentokrát nedokáže poradit ani světácký kamarád ze zastavárny Dave, protože přesilovku dvou chlapů na jednu babu ještě nikdy neřešil. Ani jeden z kohoutů nehodlá ustoupit a možná tak dojde i ke klasickému souboji. Hudebně epizodu zahajuje píseň s všeříkajícím názvem Oba milujeme jednu sexy dívku (We're Both in Love with a Sexy Lady), parodující hitovku černošského zpěváka R. Kellyho Same Girl a také odkazující k duetu Michaela Jacksona a Paula McCartneyho The Girl Is Mine.

Na novozélandském konzulátu panuje nezvykle čilý ruch a schůzka kapely probíhá rovněž v nebývale svižném tempu. Do New Yorku má totiž zavítat novozélandský premiér, jemuž má být Murray k ruce. Přesto ale stačí mládence informovat o nových možnostech hudebního směřování, které nabízí jejich angažmá coby dvojníků Simona a Garfunkela. Díky nové roli se Jemaine seznámí s Karen, ze které se vyklube fanatická obdivovatelka Arta Garfunkela se svéráznými erotickými tužbami. Mezitím se ukáže, že ministerský předseda Brian je celkem milý zemitý chlapík, který má slabost pro filmový Matrix a rád by pohovořil s prezidentem Spojených států. Je na Murraym, aby to nějak zařídil. Hudebně epizodu Conchordi otevírají úryvkem ze slavné Scarborough Fair (Canticle), později přidají rockově exaltovanou skladbu Démon v sukních (Demon Woman), která odkazuje k písni Devil Woman anglického barda Cliffa Richarda.

V úvodu epizody mládenci pokoří další smutný rekord, když na jejich koncert přijde jediný divák. A nic nepomůže Murrayho ujišťování, že je to kus chlapa a technicky vzato zabírá tři místa. Vypaří se totiž již v průběhu první skladby. Zoufalá situace volá po zoufalých činech a řešení by mohl představovat stylingový gel na vlasy, díky němuž by Conchordi konečně vypadali cool. Ale pozor, je to vysoce návyková záležitost. Novozélandský premiér Brian mezitím připravuje otevření novozélandské čtvrti, která by mezi Američany šířila povědomí o milované vlasti. Nacházet se má na strategickém místě mezi Čínskou čtvrtí a Malou Itálií. Hudebně epizoda nabízí lahůdku v podobě písně Móda (Fashion Is Danger), která konkrétně odkazuje k hitu Fade To Grey britské skupiny Visage a obecně pak k hnutí tzv. nových romantiků, které opanovalo britskou klubovou a hudební scénu na přelomu 70. a 80. let.

Láska dokáže vykolejit i méně citlivé jedince, než je Bret. Ten přijde jednoho dne z nákupu sice bez chleba, zato zcela okouzlen dívkou ze Zverimexu. Díky vrozené nesmělosti má problémy ji oslovit a veškeré pokusy končí koupí zlaté rybky. Požádá tedy o pomoc Jemaina, který mu má krýt záda ve stylu leteckých es z filmu Top Gun. Situaci ještě jistí kamarád ze zastavárny a samozvaný znalec žen Dave, a aby toho nebylo dost, svými tipy přispěje i zkušená stalkerka Mel. Murray mezitím řeší chlebíčkovou roztržku s kolegou Gregem. Hudebně epizoda patří Bretovi, který nejprve opěvuje přednosti své vyvolené v písni Na křižovatkách času jsem stál (Rambling Through the Avenues of Time), která odkazuje ke klasickým skladbám Where Do You Go To (My Lovely) Petera Sarstedta a Piano Man Billyho Joela. Posléze se na ni snaží udělat dojem surreálným kusem Jsem cáklej, je to síla (I Told You I Was Freaky), v němž popouští uzdu mírně zvrhlým erotickým představám.

Den, který začal veselým muzicírováním, provozovaným s věcmi denní potřeby, pokračuje fatálním střetem s panem domácím ohledně nájemného, které bylo celou dobu placeno v nesprávné měně, a totiž v novozélandských dolarech. Během dvou let dosáhl dluh výše 7 727 dolarů, tentokrát ovšem v té správné, americké měně. Mládenci dostávají na jeho uhrazení jeden měsíc, na jehož konci se ocitají doslova na dlažbě. Bydlení u Murrayho nepřichází v úvahu z důvodu vzácné poruchy, kvůli níž musel kdysi odejít z novozélandské armády, a tak nezbývá, než vzít zavděk nabídkou bydlení u Douga a více než ochotné Mel. Situaci má zachránit nastudování muzikálu o osudech Conchordů z pera manažera Murrayho. Invazivní péče Mel inspiruje Breta k hororovému hudebnímu číslu Petrov, Jelena a já (Petrov, Yelyena, & Me), podanému ve stylu kramářského morytátu, muzikálová hudební směs pak ilustruje zlomové okamžiky celé americké anabáze kapely.