Že doktor Martin nemůže vidět krev, to je dost hrozné samo o sobě. Jako by ale nestačilo, že musel kvůli té své náhle projevené fobii ukončit skvělou chirurgickou kariéru! Teď se ještě stala portwennským veřejným tajemstvím číslo jedna. A chudák Martin bude mít opět příležitost přesvědčit se o tom, že nic tak jednoho nepotěší, jako neštěstí druhého.

Stará láska nerezaví. A byla-li opravdová, pak nehrají žádnou roli ani léta odloučení těch dvou kdysi dávno zamilovaných, ani počet křížků, který si každý z nich nese na hřbetě. Teta Joan už není žádná mladice, člověk by měl dokonce chuť říct, že by už ve svém věku mohla mít rozum. A přece ji setkání s Johnem Slaterem řádně vykolejí. A nejen to. Ona má dokonce chuť začít úplně nový život. Jenomže může Martin něco takového připustit když ví, jak vypadá Johnovo srdce?

Relativně mladý, nezadaný, v dobrém postavení… Může se někdo divit, že doktor Martin se na malém městě, kde je podobných mužů značný nedostatek, stává předmětem zájmu i jiného, než ryze medicínského? Ale buďme spravedliví, Lousiny sympatie k němu nejsou jistě motivovány tak povrchními finančními důvody. Možná by sblížení s ní mohlo pomoct i Martinovi, aby lépe zapadl do prostředí a společnosti. Přímo ideální příležitostí k tomu by mohla být třeba taneční zábava, která se v Portwennu chystá. Jenomže Martin a tanec, to opravdu nejde moc dohromady.

Nejhorší, co může ze zdravotního hlediska jakékoliv lidské společenství potkat, je epidemie. A zdá se, že právě tahle katastrofa se momentálně řítí na obyvatele Portwennu. To průjmové onemocnění, které se jako morová rána šíří celým městečkem, se už opravdu jinak nazvat nedá. Lidé padají jako mouchy a doktor Martin se marně snaží najít příčinu. O jednom je ovšem přesvědčen: může za to voda. Hodně vody. A kde že je v takovém městečku vody nejvíc? Správně, v bazénu!

Rušit zavedené pořádky se nevyplácí. Doktor Martin to pozná hned první den své nové praxe. Jenže přistoupit na to, že jeho čekárna je místem, kam si chodí celé městečko poklábosit, to přece také nejde! A pak ta příšerná recepční, kterou zdědil po svém předchůdci! To všechno se musí změnit! Chudák Martin ovšem netuší, jak si těmito dobře míněnými zásahy do chodu své ordinace zavaří.

Jsou různé druhy fobií a žádná není příjemná. Mnoho z nich se ale člověk silou vůle naučí překonávat, s mnohými se naučí žít. I když taková hrůza z pavouků, hadů či z uzavřených prostor dokáže jednomu řádně znepříjemnit život. Když se ale u chirurga zčista jasna objeví fobie na krev, není to nepříjemnost, je to průšvih. Průšvih přímo kardinální. A znamená to jedno: konec úspěšné londýnské kariéry, ne-li konec lékařské praxe vůbec. Doktor Martin Ellingham se ovšem s medicínou rozhodně rozloučit nechce. Jenže zůstat tam, kde tolik let úspěšně působil, kde mu všechno bude připomínat jeho nenávratně ztracenou minulost, to také nejde. Naštěstí je tu ještě venkov, na kterém se nějaký ten lékař uplatní vždycky. Třeba takový Portwenn, kam kdysi coby dítě jezdil na prázdniny. Tam by určitě novým doktorem nepohrdli. Kdyby ovšem Martin věděl, co jej v jeho novém působišti čeká, s čím vším se tam bude muset potýkat a jak složité bude sžívání s místními poměry, asi by si tenhle nápad ještě pořádně rozmyslel. Naštěstí si to ani on, ani obyvatelé toho líného rybářského městečka nedokážou představit.