Dva roky už strávili Brownovi v Everwoodu, kam se Andy s dětmi přestěhoval po tragické smrti své ženy. Nebyly to lehké roky a mnohdy se zdálo, že opustit velkoměsto byla ta největší chyba v jejich životě. Ale vzedmuté vášně časem opadly, hrany se ohladily, bouře přehnaly… A tenhle zapadlý kout světa se nenápadně, pomalu, ale přece jen začal stávat jejich domovem. Na počátku třetího roku to dokonce vypadá, že Brownovi rozmnožili řady šťastných, spokojených místních rodin. Jenomže není všechno zlato, co se třpytí. A první ránu tomu idylickému obrázku zasadí Efram, jehož návrat z osmitýdenní letní hudební školy vůbec nevypadá tak, jak si všichni představovali. Ostatně ani okolnostmi mírně vynucené společenství doktorů Browna a Abbotta zatím nenese příliš sladké plody…

Idyla se nekoná. Tak by se dala stručně vyjádřit situace, v níž se všichni naši hrdinové na konci prázdnin a na začátku nového školního roku ocitli. Ba naopak, dokonce se zdá, že všechno, čeho bylo za uplynulá léta dosaženo – smíření, vzájemné porozumění, klid v osobním i pracovním životě – je opět nenávratně pryč. Jako by navzájem nedokázali najít společnou řeč – a nejenom v rodině Brownových. A aby toho všeho nebylo málo, ještě se oba doktoři budou muset vyrovnávat s následky Haroldova opravdu tvrdého kousku, jímž se mu podařilo etablovat ve městě „nekalou konkurenci“.

Je to jeden z nejzákladnějších lidských instinktů. Ostatně nejen lidských, že. Je tak přirozený jako jídlo nebo dýchání. Majetnický pud. Hájit si území. Něco nebo někoho prohlásíme za svoje – a označíme si to. Řekneme, že tohle patří nám a nikomu jinému. A cítíme-li se ohroženi, zaútočíme. Ne vždy se nám ovšem podaří si ten náš píseček uhájit. Amy ze své bitvy o Eframa vyjde možná vítězně. Andy a Harold na tom budou se svou ordinací o poznání hůř.

V životě je vždycky něco za něco. Každá lidská existence je vlastně nekonečným sledem větších či menších obětí. Většinou má samozřejmě člověk možnost volby, a záleží jen na něm, co je čemu ochoten obětovat. Efram například ví, že chce-li se stát vynikajícím klavíristou, musí jít stranou spousta věcí, bez nichž si jeho vrstevníci nedokážou život představit. Ví ale také, že něčeho by se vzdát nechtěl: lásky, přátelství. Pak jsou ovšem případy, kdy se nás osud neptá, co bychom chtěli. Kdy prostě rozhodne za nás bez nás. A nám pak nezbývá než se takové situaci postavit čelem a bojovat. Tak jako to už pět let dělá Amanda Hayesová, nejnovější známá doktora Browna.

Každý rodič nejlíp ví, co je pro jeho ratolest nejlepší, a je odhodlán to prosadit za každou cenu. Pravda, čím je ta ratolest starší, tím to bývá těžší. Neboť její představy o budoucím životě se od těch rodičovských často diametrálně liší. Oba naši doktoři mají o budoucnosti svých dětí jasno: Efram půjde na Julliard, nejlepší hudební školu na světě, Amy na prestižní univerzitu Princeton. K tomu konec konců oba dotyční léta směřovali, není co řešit. Jenomže šedivá je teorie a zelený je strom života. A Andy s Haroldem najednou zjišťují, že všechno je jinak.

Asi to vůbec nejtěžší ve vztahu rodičů k jejich ratolestem je uvědomit si, že jejich děti přestávají být dětmi. Že se dostávají do věku, kdy chtějí – a hlavně mají právo – o některých věcech, týkajících se jen a pouze jich, rozhodovat sami. A že k těmto věcem patří otázky intimního života, o tom jistě není pochyb. Každý rodič je ovšem přesvědčen, že jen on ví, kdy nastane ta pravá chvíle, aby jeho dítě překročilo tento pomyslný práh dospělosti. A zjištění, že ono „dítě“ se v této tak choulostivé záležitosti již vydalo vlastní cestou, je pro každého z nich šokem. Andyho a Harolda nevyjímaje.

Naděje je komodita, s níž by se nikdy nemělo šetřit – ani v těch nejbeznadějnějších případech. Andy Brown se tímto krédem řídí celou svou praxi a zdá se, že život mu zase jednou dává za pravdu. Žádný div, že je mu Amanda Hayesová, které po pěti strašných letech svitla jiskřička naděje, tak vděčná. Jenže má vůbec ta jiskřička šanci rozhořet se v plamen? A je to, co Amanda k Andymu cítí, opravdu jenom vděčnost?

Člověk většinou touží po tom, co nemá. Každému jen trochu všímavému jedinci musí být dávno jasné, že Nina pociťuje k Andymu Brownovi víc než jen sousedské přátelství. A mladý doktor Jake rozhodně nechodí k „Tetě Bětě“ jen kvůli té skvělé dýňové polévce. Jenomže, jak se zdá, touha žádného z nich nemá příliš velkou šanci dojít naplnění. To Efram s Amy to mají jednodušší. Oba vědí, co chtějí, a oba chtějí totéž. Tedy alespoň jsou o tom pevně přesvědčeni. Podvědomí ovšem hraje v lidském životě možná větší roli, než jsme si ochotni přiznat. A Efram s Amy nejsou žádnou výjimkou.

Už český klasik pravil, že je „lépe v mylné naději sníti, nežli odhalit budoucnost a poznat strašlivou jistotu“. Jenomže člověk je od přírody bytost zvídavá a stále se snaží poznat i věci, které mu zůstávají milosrdně utajeny, ač tím mnohdy riskuje, že ohrozí to, co má. Efram miluje Amy a je s ní nevýslovně šťastný. A přece neodolá pokušení udělat cosi, co může jejich vztah vážně narušit. Andy Brown je skvělý doktor a na lékařské etice mu celý život záleželo jako na máločem. A přece se najednou vydává na cestu, odkud možná není návratu.

I malé věci mívají nedozírné následky, a s pocitem viny se moc těžko žije. Jenže co se stalo, nedá se odestát. Člověk se může jen omluvit a věřit, že ten, komu bylo ublíženo, pochopí a odpustí. Ani Efram, ani Amy by nechtěli o svou lásku přijít. Jenomže Eframův nerozvážný čin pošramotil jejich vztah natolik, že se budou jen velmi těžce vracet tam, kde byli dřív. A Andy a jeho nečekané vzplanutí ke vdané ženě, navíc manželce jeho pacienta? O tom, jakým soustem by tato událost byla pro obyvatele maloměsta, nebo nedej bože pro lékařskou komoru, která dokáže zbavit doktora praxe pro mnohem menší prohřešky, by nemohl mít pochyb ani ten největší optimista. A tím Andy již dávno není.

Málokdo má to mimořádné štěstí, že jeho první láska je i jeho láskou poslední, celoživotní. Lidská existence se většinou odvíjí v permanentním hledání toho pravého partnera, je plná setkávání a rozchodů a nových setkávání… A tady je – alespoň pro některé jedince, k nimž kupodivu patří i na první pohled sebejistý a suverénní doktor Jake – jádro pudla. Jak říct té jisté, že není tou pravou? Riskovat pláč, scénu, hysterii nebo alespoň bolest dříve milované bytosti? Do takhle kyselého jablka se někdo prostě zakousnout neumí. A řeší to cestou nejmenšího odporu. Jako Jake.

Malé město má své zákony, které je třeba – v zájmu vlastního klidu – ctít a respektovat. K tomu nejdůležitějšímu samozřejmě patří žít tak, abych nezavdával podnět k drbům. Neboť spoléhat na to, že v místě, kde se všichni léta znají a jeden druhému vidí do talíře, lze něco utajit, je čiré bláznovství. Andy Brown si tuto skutečnost velice dobře uvědomuje. A snad i proto se bojí legalizovat vztah, do nějž tak nečekaně spadl. Jenomže žít na zapřenou se dá jen chvíli.

Naučit se překonávat strach. To je asi v životě to nejdůležitější. Ne strach z nadpřirozena nebo zlých lidí. Strach sám ze sebe. Z následků svých rozhodnutí. Z toho, že udělám-li to, co se mi momentálně strašně moc udělat chce, mohu tím ublížit někomu blízkému. Amanda ví, jak moc má její syn rád svého tátu a bojí se, jak přijme její nový vztah. Ani Nina, ta samostatná, vždy tak racionálně uvažující Nina se nedokáže zbavit obav z toho, že se Sam upne na někoho, kdo jej možná zase opustí. A Hannah? Tu strach z její potenciální dědičné choroby svazuje natolik, že ji zbavuje chuti naplno žít. Jenomže žít se musí a člověk by měl být vděčný za každý krásný den.

Překvapení mohou být různá. Příjemná, nepříjemná… Anebo taková, která v sobě obsahují ode všeho kousek. Ta nejvíc odpovídají životu, který také většinou nebývá černobílý. Každý z našich hrdinů je shodou okolností téměř ve stejné chvíli nějakým překvapením zaskočen. A každý se s ním musí vyrovnat po svém. Nejtěžší to zřejmě mají Brightova matka a Amy, ale ani Amanda nebo doktor Brown, v nichž se mísí rozporuplné pocity, to nemají právě lehké. Jenomže, jak říká Andy, člověk se nemůže smířit se světem, v němž by scházela naděje na lepší budoucnost. Ať prošel jakkoli trpkou zkušeností, je vždy schopen jít dál. A to je na lidském duchu to úchvatné.

Chybovat je lidské. Jsou ovšem chyby a chyby. Některé člověk páchá, aniž by o nich příliš přemýšlel, prostě nemůže jinak. Vezměme třeba Brighta. Musel utrpět hodně tvrdý náraz, aby si uvědomil, že ten jeho poněkud lehkovážný vztah k dívkám není – nebo by alespoň neměl být – nic normálního a že by se měl změnit. Pak jsou ovšem činy, jichž se člověk dopouští takříkajíc po zralém uvážení, mnohdy „pro dobro“ toho, koho se daná věc týká. A zjištění, že to byla chyba, že se to mělo řešit jinak, většinou hodně bolí. Jako teď Andyho Browna to utajené Eframovo otcovství.

Čím to, že ty nejlépe míněné činy se někdy zvrtnou ve svůj pravý opak, ne-li přímo v katastrofu? Když tehdy Andy Brown žádal Madison, aby odjela z Everwoodu a ušetřila Eframa zprávy o svém těhotenství, měl na mysli jen blaho svého syna. Chlapci na prahu dospělosti by přece, jak Andy věřil, tahle věc nadobro zkazila – nebo alespoň značně zkomplikovala – život. Jakto, že si tak zkušený a světa znalý člověk, jakým doktor Brown nepochybně je, nedokázal uvědomit, co to s jejich vzájemným vztahem udělá, až se Efram někdy v budoucnu dozví, že mohl být – nebo možná je – otcem? Třeba doufal, že tahle chvíle nikdy nenastane. Jenomže ona nastala. A jak už to tak v životě bývá, v ten nejnevhodnější okamžik.

Když někoho milujeme, máme tendenci ho chránit. Odehnat od něj všechno zlé, protože věříme, že to je pro něj to nejlepší. A že pohodou, kterou svému milovanému objektu zajistíme, vykoupíme i pohodu vzájemnou. Jenomže ono to tak většinou nefunguje. Každý člověk si chce o důležitých věcech svého života rozhodovat sám. A každý těžce nese zjištění, že byl z takového rozhodování – ať už z jakýchkoliv důvodů – vynechán. Proto nemůže Efram otci odpustit jeho někdejší zásah u Madison. Daleko horší je ovšem pro něj zjištění, že lidí, kteří věděli a mlčeli, bylo zřejmě mnohem víc.

Od přátelství bývá jen krůček k lásce. Lásku zpátky v pravé přátelství však dokáže proměnit jen velmi málo lidí. Málokdy se její ukončení koná za obapolného souhlasu, a v tom, kdo si je nepřál, vždycky zůstane pocit hořkosti, bolesti a křivdy. Snad proto se Andy celou tu dobu, co žije v Everwoodu, podvědomě brání tomu, aby se pro něj Nina stala něčím víc než dobrou kamarádkou, spolehlivou sousedkou, ochotnou podat za každé situace pomocnou ruku. Jejich přátelství je pro něj příliš cennou devízou, než aby je dokázal něčím ohrozit. A proto je tak nepravděpodobné, že k sobě Efram s Amy po svém rozchodu ještě dokážou najít cestu. I když by si to jistě oba přáli.

Jednou jsi nahoře, jednou dole? Málokteré rčení vystihuje životaběh většiny lidí tak stručně, přesně a výstižně. Ještě nedávno byl Efram na vrcholu. Měl nakročeno ke skvělé kariéře klavírního virtuoza, svět mu mohl ležet u nohou. Na rozdíl od Brighta, jehož už málem všichni odepsali. Nikdo nepředpokládal, že by si mohli vyměnit role. A přece to teď vypadá, že tou ztracenou existencí, o jejíž budoucnost se Andy právem bojí, bude právě Efram. U Brownů je neveselo, Abbottovi by se mohli radovat. Kdyby jim ovšem škodolibý osud výměnou za Brightovo polepšení neuštědřil jinou, daleko tvrdší ránu. Neboť proti nemoci, která tak nečekaně a zákeřně přepadla Rose, vypadají najednou všechny jejich dosavadní problémy malicherně a bezvýznamně.

Jsou chvíle v životě lidském, kdy všechno šlape jak má, kdy si člověk může relativně spokojeně užívat všech drobných i větších radostí, které mu osud přihrává do cesty. A jsou naopak chvíle, kdy se nedaří, kdy všechno, čeho se dotkneme, se hroutí, kdy by to každý z nás nejradši zabalil a zalezl někam hodně hluboko. Takovouto životní etapou jakoby teď procházeli snad všichni v Everwoodu. Efram a Amy se definitivně rozešli. Eframův vztah k otci snad ani nemůže být horší, jejich dlouhodobé odloučení je pro oba zřejmě jediné možné řešení. Rosina nemoc nabírá na síle a nebezpečnosti a celá Abbottova rodina se děsí dnů příštích. Těch by se ostatně právem mohl bát i Jake, jehož finanční situace, jak náhle s překvapením zjišťuje, není ani zdaleka tak dobrá, jak věřil. A jako by toho všeho nebylo dost, zdá se, že jsou sečteny i dnové Tety Běty, neboli restaurace, kam se všichni tři naši doktoři s takovou oblibou chodívali nejen najíst, ale i pohádat.

V manželství bývá kritickým rokem ten sedmý. Pro doktora Browna a jeho „manželství“ s malebným coloradským městečkem Everwood je to, jak se zdá, rok třetí. Všechno to, co se v něm událo, jej utvrzuje v přesvědčení, že opustit velkoměsto byla největší chyba jeho života. Že tu nemá co dělat. Když si rekapituluje ta tři zdejší léta, vidí jen to špatné: nezachránil život Colinovi, ani zrak reverendovi, zklamal v lásce, Linda kvůli němu odjela do Afriky, zapletl se s ženou vlastního pacienta, zničil svůj vztah se synem. A co víc, vzdal se chirurgie, která byla smyslem jeho života. Jenomže snad ještě není pozdě. Ještě se mnohé dá napravit a změnit. Nikoli ovšem, zůstane-li v Everwoodu. A Andy je čím dál odhodlanější učinit další závažný životní krok.