James Cole prožil převážnou většinu svého života v podzemí. Nyní, v roce 2025, žije v ponuré, tmavé, zasněžené přítomnosti. Začalo to už na konci dvacátého století, kdy během dvou let (1996 a 1997) zemřelo přičiněním neznámého bídáka, který vypustil do ovzduší nebezpečný vir, pět miliard obyvatel zeměkoule. Zůstalo jen jedno procento lidí, kteří se teď krčí jako krtci pod zemí. Hrstka lidí se s tím ale nehodlá jenom tak smířit, a proto vysílá do minulosti prostřednictvím stroje času „nedobrovolné dobrovolníky“ z řad vězňů. Jejich úkolem v podstatě není spasit svět a odvrátit neštěstí – co se stalo, nejde odestát. Mají jen pozorovat, sbírat vzorky a odhalit zdroj nákazy, původ všeho zla. Vědci už pak zajistí vše ostatní, vyvinou protilátku a zařídí, aby se lidstvo jednadvacátého století mohlo vrátit zpátky na povrch zemský...

Lisa je Američanka žijící v Londýně. Na koncertě v Brixtonu se seznámí s Mattem, vášnivě se do sebe zamilují a o rok později se zase rozejdou. To je vše. Nízkorozpočtový snímek Michaela Winterbottoma se natáčel bez scénáře, jenom s malým štábem a ruční kamerou. Jednoduchá dějová linie filmu se odvíjí retrospektivně. Matt letí přes Antarktidu a vzpomíná na svůj vztah s Lisou. Sexuální scény a momenty z každodenního života střídají záznamy koncertů, na které dvojice chodí do Brixton Academy (například koncerty skupin Franz Ferdinand nebo Primal Scream) a kde také uslyšíme devět písní z názvu filmu. Explicitní sexuální scény nemají za úkol diváky šokovat. Winterbottom se snaží o citlivý popis vztahu v jeho počátcích, kdy se dva lidé intenzivně poznávají. Devět písní je především neokázalý pohled na to, co dělá čerstvě zamilovaný pár za dveřmi ložnice. Kieran O´Brien, představitel Matta, už spolupracoval s Winterbottomem na filmu Nonstop party a seriálu Bedna.