První z dokumentů se věnuje významné technické památce Ostravy. Ostravský areál Národní kulturní památky „Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren“, zkráceně nazývaný „Dolní oblast Vítkovice“ je se svými nejpřísněji chráněnými 11 hektary a dalšími 140 hektary nejrozsáhlejší průmyslovou památkou ve Střední Evropě. Její význam ale nespočívá jen ve velikosti. Průmyslový komplex, který začal vznikat na zelené louce u obce Vítkovice v roce 1828, fungoval po desítky let jako výkonný organismus, kde důl dodával uhlí do koksovny, a ta napájela vysokou pec, kde se tavila ocel zpracovávaná následně v železárnách a rozvážená po železnici do celého světa.

Zámek v Loučné nad Desnou, objekty bývalých železáren v Sobotíně, hutě ve Štěpánově, doly, mosty, bezmála čtyři tisíce kilometrů kolejových tratí, nádražní budovy, honosný palác na brněnském náměstí Svobody, mauzoleum v pseudorenesančním stylu. A taky litinová kamna a další a další předměty denní potřeby. To vše je svázáno s činností rodiny bratří Kleinových. Jejich vzestup mezi tehdejší honoraci je podoben americkém snu. V éře průmyslové revoluce patřili k podnikatelské špičce habsburské monarchie. Slavná firma pozbyla lesku na konci 19. století a na počátku 20. století zcela zanikla. K zapomnění přispělo, že Kleinové byli sudetskými Němci, a po druhé světové válce přišli o zbytek majetku. A na takové se v socialistickém Československu nevzpomínalo.

Tisíc a dvanáct metrů vysoký vrchol Ještědu tyčící se nad Libercem přitahuje návštěvníky už dlouho. V polovině 19. století tu vyrostl dřevěný srub. V roce 1966 byl položen základní kámen nové stavby, architekt Karel Hubáček umístil vysílač i hotel do jedné věže. Autorům paradoxně vynesl Ještěd mnohem větší slávu v zahraničí než doma. K Ještědu patří zcela neodmyslitelně také lanovka. 29. září 2005 byl vyhlášen pro své unikátní architektonické řešení Národního kulturní památkou. Ojedinělý není jen exteriér, ale i vnitřek Ještědu navržený Otakarem Binarem. Betonový střed vyřešili plastikami skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Zchátralý interiér však může být podle odborníků překážkou, která by mohla znemožnit zápis Ještědu do seznamu památek UNESCO.

Cestu k bráně postindustriálního světa jako by lemovaly převážně jen obtížně čitelné, nesnadno pochopitelné až bizarní pozůstatky staveb a technických zařízení. Zákon spotřebního světa káže zbavit se všeho, co stojí mezi spotřebitelem a ziskem, a pokud není stavba honosně budovaná pro lesk dalších generací, nezůstává důvod jejího zachování někde na prahu nesmyslnosti. České sklářství, jehož počátky se datují od 13. století, mělo ve světě podobný zvuk jako například benátská tradice. Zatímco benátský ostrov Murano zná stále celý svět, české sklárny – některé ještě před nedávnem v podobě uznávaných sklářských gigantů – profukuje dnes studený vítr a mnohé doslova zmizely pod rukama rabujících zlodějů. Oheň v českých hutích pomalu vyhasíná – naposledy výroba skončila v gigantu Crystalex, jehož kořeny sahají do roku 1876.

Stádlecký most – unikátní, poslední řetězový most v Evropě, postavený v empírovém slohu u obce Podolsko na silnici mezi Pískem a Táborem v letech 1847–1848 stavitelem Vojtěchem Lannou z Českých Budějovic podle plánů Ing. Schnircha a Ing. Gassnera. Na svém původním místě stával 113 let až do roku 1960. Toto jediné dochované dílo českého stavitele mostů Bedřicha Schnircha, tento řetězový most, byl v roce 1960 před napuštěním Orlické přehrady demontován a opět postaven nedaleko obce Stádlec nad řekou Lužnicí, kde byl znovu zprovozněn v roce 1975. Bylo nutné přenést 2 000 kamenných a 1 100 ocelových částí. V roce 1959 byl vyhlášen národní technickou památkou.

V malé obci Mladějov nedaleko Moravské Třebové se nachází unikátní technický skanzen. Působí zde dvě neziskové organizace – Průmyslové muzeum Mladějov a Mladějovská průmyslová dráha. V nynějším areálu mohou návštěvníci kromě jízdy výletním vlakem, taženým úzkorozchodnou historickou parní lokomotivou, shlédnout i expozice železniční, silniční, zemědělské a stavební techniky, mnohé exponáty i v provozu. Celý areál prochází postupnou přeměnou z výrobního závodu na muzeum, což je proces i z důvodů finančních velice zdlouhavý. Rovněž probíhají renovace parních a dieselových lokomotiv a ostatní historické techniky. Zrezavělá krása se nachází v areálu téměř všude – v depech, kůlnách, přístřešcích i pod širým nebem. V kontrastu s tím je celá řada exponátů pečlivě zrestaurována a připomíná velmi emotivně doby dávno minulé.