Život a dílo Jaroslava Seiferta a druhý život jeho veršů ve zhudebněné podobě.

Život a dílo Františka Gellnera a druhý život jeho veršů ve zhudebněné podobě... Jedním z nejčastěji zhudebňovaných básníků je František Gellner. Není to samozřejmě ku podivu, protože už za Gellnerových časů se jeho formálně jednoduché básničky zpívávaly na bohémských flámech a po hospodách. Mnoho let po jeho smrti je objevili muzikanti, kteří – stejně jako Gellner ve své době – cítili potřebu revolty proti pokrytecké morálce, pravidlům a zákonům tzv. slušné, většinové společnosti.

Nezval byl mnohostranná osobnost. Kromě poezie psal prózu, divadelní hry, knížky pro děti a také skládal hudbu, takže není divu, že některé své texty i sám zhudebnil. Jako třeba "Magnetovou horu".

V případě slezského barda Petra Bezruče vám kromě slavných písniček Jarka Nohavici představíme třeba raperskou verzi Maryčky Magdonovy anebo poetická zhudebnění jeho básní v provedení nadžánrového Ensemble Flair.

Básnické dílo Františka Halase patří k těm složitějším v české poezii. Přesto se jeho verše dočkaly zhudebnění. Ať už Lenkou Dusilovou, Petrem Skoumalem anebo Janem Burianem, který patří k jeho nejvěrnějším interpretům.

Jiří Orten se v české populární hudbě sice nejvíc neproslavil vlastním textem, největší hit "Píši Vám, Karino" interpretovaný Lubošem Pospíšilem napsal Pavel Šrut, ale i tak se Ortenovy básně dostaly na play listy českých zpěváků. Počínaje Karlem Černochem, přes skupiny Hmm… a Kofe-in až po Vladimíra Mišíka, který Ortenovu básničku z roku 1938 zařadil v roce 2019 na svoje nové album.

Josef Kainar byl nejen básník, ale také muzikant a textař. Jeho písně "Blues železničního mostu", "Černá kára" nebo "Mrtvý vrabec" se staly evergreeny. Ale jeho vlastní básnické dílo si na zhudebnění muselo počkat. Jako třeba v případě básně ze sbírky Nové mýty (1946) "Stříhali dohola malého chlapečka".

Verše moravského básníka Jana Skácela vyznačující se nádhernými metaforami, jazykem a melodičností ke zhudebnění přímo vybízejí. Přesto písničky se Skácelovými texty vznikly až po jeho smrti. Příčinou byly politické důvody, kvůli kterým bylo Skácelovo dílo od roku 1970 do začátku osmdesátých let minulého století na černé listině. Nejvěrnějším interpretem Skácelových veršů je Jiří Pavlica a Hradišťan, ale Skácelovy texty mají ve svém repertoáru třeba také Hana a Petr Ulrychovi.

Když v sedmdesátých letech minulého století poprvé zpíval Vladimír Mišík "Variace na renesanční téma", byl Václav Hrabě už takřka kultovním básníkem mladé generace. Jeho básně kolovaly v opisech, protože sbírky "Stop-time" a "Blues v modré a bílé" byly beznadějně vyprodány. Jeho smrt v necelých pětadvaceti letech obestřená ve své době spekulacemi o sebevraždě, zřejmě také zvedla zájem o jeho verše, které však především souzněly s pocity tehdejších mladých lidí.

Nonsensové básničky Emanuela Frynty, překladatele a literárního teoretika, jsou svojí lehkostí a vtipností v zásadním rozporu s Fryntovým životním osudem. Nadaný student rusistiky a srovnávací literatury opustil studia na FF UK krátce před absolutoriem na protest proti politicky vynuceným odchodům svých profesorů po únorovém převratu v roce 1948. Svůj jasný postoj vůči komunismu nikdy nezměnil, a proto možnosti jeho seberealizace byly velmi omezené. Celý život působil jako překladatel na volné noze, což s sebou kromě jisté nezávislosti neslo i hmotný nedostatek. Sbírka "Písničky bez muziky", z nichž řadu básniček později zhudebnil Petr Skoumal a zapsal tak do uší už několika generací dětí, byla připravena k vydání už v roce 1969. Vydání se ale dočkala až v roce 1988, třináct let po smrti Emanuela Frynty.