Gustav Opočenský byl synem bohémského básníka a novináře Gustava Rogera Opočenského (1881-1949). Původně začal studovat práva, ale po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 zamířil k divadlu, blízko k umění měl ostatně díky otci. Neprošel žádnou odbornou průpravou, nicméně po válce získal první stálé angažmá v Realistickém divadle v Praze (1945-1946), poté vystřídal několik oblastních scén (Teplice 1946-1949, Liberec 1949-1950, Karlovy Vary 1955-1955, Pardubice 1955-1956). Díky své nespoutané povaze zděděné po otci se v polovině 50. let dostal do konfliktu s komunistickou mocí, z Pardubic musel přejít do divadla v Kolíně a nakonec jej v roce 1956 postihl zákaz umělecké činnosti. Poté pracoval jako horník, později dělník ve Stalinových závodech v Záluží u Mostu, počátkem následující dekády se mu ale podařilo vrátit se k divadlu. Působil ve Státním divadelním studiu (1961), v Západočeském divadle v Chebu (1961-1965), pak se znovu vrátil do Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech (1965-1967), následně hrál v Divadle pracujících v Gottwaldově (1967-1970). Po dlouhých letech se pak vrátil do Prahy, kdy strávil dvě sezóny na jeviště Divadla S. K. Neumanna (1970-1972). Postupující normalizace však donutila Opočenského znovu odejít na oblastní scénu a již potřetí našel útočiště v Divadle Vítězslava Nezvala, kde pak hrál až do smrti (1973-1992). Herecký projev Gustava Opočenského inklinoval k charakterním rolím intelektuálního ražení s důrazem na ironii až cynismus. Vynikl například ve hrách Naši furianti, Život Eduarda II. Anglického, Nápadník trůnu nebo Bílá nemoc. Pohostinsky účinkoval také na různých pražských scénách. Na filmovém plátně se poprvé představil v menších rolích ve Vávrových historických filmech JAN HUS (1954), JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956). Následný zákaz činnosti umlčel Opočenského na dvanáct let, znovu se objevil až ve filmu MARATÓN (1968). Jeho participace na umělecky hodnotných a později zakázaných filmech SMUTEČNÍ SLAVNOST (1969) a UCHO (1970) byla také jednou z příčin omezení herecké práce počátkem 70. let. Za zmínku stojí jeho role krále v pohádce PRINC BAJAJA (1971), po nucené přestávce se vrátil před kameru v polovině 70. let, ovšem za cenu účinkování v dobově tendenčních filmech (ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL, 1974; TAM, KDE HNÍZDÍ ČÁPI, 1975). Můžeme také připomenout jeho komediální roli starého nacisty ve filmu ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (1977). Jako starý pastevec uvádějící diváky do příběhu se uvedl v muzikálu BALADA PRO BANDITU (1979), který vznikal v okolí Karlových Varů a spolu s Opočenským zde hráli v menších rolích také další herci karlovarského divadla. V 80. letech se pak vrátil ke spolupráci s Otakarem Vávrou a hrál v několika historických filmech (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE, 1983; OLDŘICH A BOŽENA, 1984; EVROPA TANČILA VALČÍK, 1989). Výjimečně spolupracoval také s televizí, a to až od konce 70. let, kdy se objevil v několika televizních inscenacích a seriálech. Své poslední filmové role odehrál Opočenský v historickém příběhu SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU (1990) a nepříliš dobře přijatém metaforickém podobenství STAVENÍ (1990). Manželkou Gustava Opočenského byla herečka Eva Strupplová (1926). Bohémské a umělecké rodinné geny provázejí i život jejich dvou synů, výtvarníka a hudebníka Petra Opočenského (1950) a sochaře Pavla Opočenského (*1954).